Martina Řehořová: Když se řekne Opařany

1. vydání 2015, ISBN 978-80-7490-078-5

Kniha zachycuje počátky psychiatrické péče v někdejším jezuitském areálu v jihočeské obci Opařany. První dospělí pacienti s duševními poruchami zde byli léčeni od roku 1887, v roce1923 bylo rozhodnuto o transformaci zdejšího psychiatrického zařízení na vůbec první ústav soustředěný na dětskou klientelu. Za devadesát let existence prošla opařanská dětská psychiatrie několika obtížnými obdobími. Kniha na základě historického výzkumu popisuje např. poměry v ústavu v době, kdy zde žilo přes pět set chovanců, strastiplné období za druhé světové války, kdy se v Opařanech vystřídala vojska čtyř armád, mapuje vznik a vývoj ústavní školy a třicetileté působení školských sester sv. Františka, které zde vyučovaly. Vedle běžného života v opařanském psychiatrickém zařízení je popisován i vývoj odbornosti a zdravotnického systému, který vrcholí zatím poslední přeměnou na dětskou psychiatrickou nemocnici. Knihu lze v krátkosti charakterizovat jako dějiny dvacátého století na příkladu jedné psychiatrické léčebny.

Napsali o nás

Dětská psychiatrie – země neznámá a opomíjená
Milan Novák, dlouholetý přední komentátor Zdravotnických novin

Recenze knihy: Martina Řehořová: Když se řekne Opařany. Historie první dětské psychiatrické nemocnice v českých zemích. Opařany: Tigris 2015. 244 stran, ISBN 978-80-7490-078-5

Kniha historičky a žurnalistky Mgr. Martiny Řehořové Ph.D. vznikala v těsné spolupráci s ředitelkou DPN Opařany, prim. MUDr. Ivou Hodkovou, iniciátorkou tohoto významného projektu. Začíná stručnými dějinami jihočeské obce Opařany, které pamatují Přemysla Otakara II. a hned zkraje tak laskavému čtenáři připomenou náležitou pokoru před nemilosrdným během času. Ne, dějiny opravdu nezačaly včera. Poté přehledně mapuje genezi psychiatrie v českých zemích včetně péče o děti i porodní bolesti rozvoje psychiatrického ústavnictví 19. století, které jako by neustále dohánělo svou vlastní nedostatečnost, aby znovu a znovu
vznikaly projekty nesmělé a polovičaté, jež se ukazovaly jako poddimenzované již v okamžiku prvního výkopu. Je načrtnut tehdejší masový nárůst psychiatrické nemocnosti a jeho sociální korelace.

Právě v této fázi vývoje byl 1. září 1887 uveden do provozu „Královský český zemský filiální ústav pro choré pomatence v Opařanech“. Po tehdejším zvyku šlo zprvu o filiálku pražského Zemského ústavu („Kateřinky“), který se snažil řešit své přetížení exportem dlouhodobých pacientů do regionů. Nový ústav poté vyrostl z původních 279 na 520 lůžek a v roce 1919 se osamostatnil. Tímto kvalitativním skokem změnil svůj profil z péče o „odložené“ beznadějné chroniky na vlastní regionální primární příjmy v celém spektru oboru. První světová válka přinesla velký úbytek pacientů a v tom kontextu vznikla myšlenka vyhradit malý (na tehdejší poměry) opařanský ústav pro děti. Tento revoluční krok, učiněný v roce 1924, napomohl vzniku nového oboru – dětské psychiatrie.

Během okupace byl ústav rozpuštěn a jeho poválečná restituce nebyla snadná. Nicméně podařilo se a dětská psychiatrická nemocnice jako největší zařízení svého druhu prosperuje dodnes. Podstatná část knihy podrobně a systematicky popisuje další vývoj ústavu, který určil jeho současnou podobu. Činí tak ve všech souvislostech a se všemi specifickými peripetiemi, jaké přinášel reálný socialismus i polistopadová transformace zdravotnictví. Autorka současně zdůrazňuje trvalou provázanost ústavu se školstvím, což je právě pro pedopsychiatrii klíčové. V knize se čtenář rovněž setká s velkými jmény české psychiatrie, s generací otců-zakladatelů i zajímavými souvislostmi jejich měnících se působišť. Jim po bok se jako důstojná pokračovatelka řadí ředitelka dnešního opařanského zařízení dr. Hodková.

Jádro díla, tj. vývoj dětské léčebny samotné, je dobře pramenně podloženo. Za originální příspěvek považuje recenzent zejména objevení kronik školských sester Kongregace sv. Františka Serafínského, které v Opařanech sloužily, v jejich mateřském klášteře v Praze-Břevnově. Snad jen první část knihy, popisující počátky a první rozvoj psychiatrického ústavnictví jako takového, de facto prehistorii, z níž specificky dětská léčebna vzešla, mohla být výrazněji opřena o citace pramenů. Text doplňuje několik přehledných příloh. Z nich učinilo na recenzenta největší dojem tablo fotografií všech ředitelů (kromě válečného dr. Říhy), jež dějiny ústavu působivě personifikuje.

Publikace nepochybně přispěje k lepšímu vhledu do vývoje oboru psychiatrie, a zvláště dětské psychiatrie, za pomyslné zdi ústavů, měnících se dnes svým vzhledem, režimem i provozem v nemocnice. Do světa, kde také žijí a stonají lidé, mnohdy v očích veřejnosti stále zaostale stigmatizovaní. A nejen dospělí, ale především děti se svou specifickou problematikou, o níž se běžně ví tak málo. Tato kniha může být jedním z počinů, který toto omezené vnímání pomůže změnit.

Táborský deník, 22. 12. 2015

Autor: Alena Šatrová

Martina Řehořová objevovala novou historii dětské nemocnice
Opařany – Dětská psychiatrická nemocnice dostala k Vánocům novou knihu o své historii. Ta je dlouhá 128 let.
Psychiatrická nemocnice vydala novou knihu o své 128 let trvající historii. Byla první dětskou léčebnou – nemocnicí svého druhu v českých zemích. Představení knihy bylo důvodem pro pozvání hostů, osobností spjaté s léčbou psychických problémů dětí a mládeže i bývalých a současných zaměstnanců. Jako první měli možnost nahlédnout do knihy o 241 stranách s názvem Když se řekne Opařany.
Její autorka, novinářka Martina Řehořová, pro ni objevovala nové skutečnosti. Ač se jí to samotné na začátku zdálo nemožné, dosud ukrytá svědectví odhalila v kronice opařanské filiálky kongregace Školských sester sv. Františka, kterou od roku 1926 vedly řeholnice, jež vyučovaly ve zdejší ústavní škole. Na stejném místě – v archivu kongregace v Praze na Břevnově, měla možnost čerpat z kroniky filiálky Slatiňany. V té chvíli bylo jasné, že nové sepsání historie má svůj opodstatněný základ.
„Starší historie byla samozřejmě mnohem zajímavější, ale co mne osobně nejvíc zaujalo, byla úloha ústavu při osvobozování Opařan. Tady se děly dramatické události,“ říká autorka knihy, která je její prvotinou.
V archivech bádala několik měsíců, zpracovat pak musela kolem osmi tisíc stran materiálu. Na samotné knize strávila rok a půl. K práci, ale především k primářce a ředitelce nemocnice Ivě Hodkové, se dostala přes řád sv. Lazara Jeruzalémského, jenž nemocnici podporuje.
Kniha nemapuje pouze historické události a běh času ústavu – léčebny a dnes nemocnice, ale prostor věnovala i každému jejímu řediteli. Tento výčet začíná zakladatelem dětské psychiatrie v Opařanech Prokopem Urbanem a končí Ivou Hodkovou, jež se ředitelkou stala v roce 1992, kdy jí bylo pouhých 34 let.
Život s léčebnou
Popřát knize šťastnou cestu do světa přišel také nestor zdejšího zařízení Josef Kříž (1931), který se do Opařan dostal po svém angažmá pediatra v Litomyšli a Čáslavi.
„Sem jsem přišel v roce 1960 a byl jsem tu až do penze, ale já jsem do ní definitivně odešel až ve svých osmdesáti letech. Poslední roky jsem sice už nepracoval přímo v léčebně, nýbrž jsem jeden den v týdnu vedl ambulanci,“ říká lékař, jenž patří do skupiny odborníků, kteří v 60. letech v Čechách budovali síť psychiatrických ambulancí.
„S manželkou – stomatoložkou, jsme tenkrát našli inzerát, že nám v Opařanech dají byt, pokud tu budeme pracovat. Tak jsme sem šli, to ještě existoval tak zvaný distribuční systém, takže Jihočeský kraj za nás dal náhrady do distribuce Pardubickému kraji. Pak jsme sem byli na naši žádost přeloženi, pamatuji, že jsme měli i nárok na úhradu stěhování. Ředitelem jsem se stal až po Listopadu, protože jsem měl kádrovou skvrnu – byl jsem totiž skaut a založil v Opařanech středisko, které funguje dodnes. Musel jsem počkat na změnu poměrů, kterých jsem se dočkal až téměř ve svých šedesáti letech. Léčebnu jsem vedl čtyři roky, ale dodnes sem chodím a mám ji rád. Vidím tu velký rozdíl už jenom v tom, že došlo k výraznému snížení počtu lůžek, to znamená ke zlepšení zdravotní péče, která je tak intenzivnější. Se snižováním lůžek začal už můj předchůdce doktor Vojtík a trend stále pokračoval,“ naznačil běh času svého života. Za jeho aktivního pracovního života byla nemocnice ještě léčebnou, nový status získala k 1. červenci 2013.
Dosud vydané publikace končily rokem 1987, kdy léčebna slavila 100. výročí. Iva Hodková cítila, že za těch bezmála třicet let se toho událo tolik, že si nemocnice zaslouží další pokračování. Nadělili si ho pod stromeček.
„Cítila jsem jako svou morální povinnost na ty předchozí publikace navázat. Teď je to ale už kniha, která se dostává i do knihoven a archivu a já doufám, že dobře poslouží,“ věří ředitelka, která stále cítí, že psychiatrie neměla a nemá na růžích ustláno. „Teď už se ale blýská na dobré nové časy a my to už dva roky pociťujeme. Předpokládám, že při transformaci psychiatrické péče zažijí především pacienti ve své nemoci i příjemné chvíle.“